1.7.2022, Znojmo
Kaplanská služba je součástí moderní nemocnice a služba kaplana je poměrně pestrá. Stále je zatížena různými mýty a obavami. Kaplan rozhodně nikoho nenutí k žádné víře, nepřichází jen tehdy, když člověk umírá. Abychom tuto činnost přiblížili, požádali jsme o rozhovor nemocničního kaplana Mgr. Martina Veselého, který nejdříve v nemocnici pracoval jako dobrovolník, od roku 2021 je zaměstnancem nemocnice a vykonává kaplanskou činnost. Po vzniku paliativního týmu se stal jeho součástí, stejně jako se duchovní péče stává součástí léčebného procesu.
Kde jste se narodil?
Narodil jsem se v Brně, kde jsem prožil své rané dětství.
Jak jste se dostal ke studiu teologie?
Vzhledem k tomu, že tatínek pracoval v duchovenské službě a tehdejší režim neumožňoval studium, tak jsem se vyučil v Ostravě důlním elektromechanikem a později si udělal maturitu na průmyslovce. Potom jsem studoval dálkově teologii v Praze a nakonec jsem vystudoval v zahraničí Pastorační službu.
Co Vás přivedlo k službě duchovního?
Vydat se na dráhu duchovního jsem rozhodně v plánu neměl. Můj osobní život se vyznačoval a stále vyznačuje hledáním, a to i hledáním Pána Boha a jeho vůle. V mém životním procesu víry jsem jednoho dne přešel z intelektuální víry v Boha k osobní víře Bohu a bylo vymalováno. Ze sociologického hlediska mě rozhodně ovlivnila rodina, ve které jsem vyrůstal. Měl jsem úžasné hluboce věřící rodiče. Jejich životní příklad byl velmi silný. Vše, co měli, drželi vždy v otevřených rukou tak, aby z toho měli i druzí užitek. Něco takového se vám silně vtiskne pod kůži.
Chtěl jste být vždy kaplanem?
Rozhodně ne. Dlouhou dobu jsem v životě ani nevěděl, co to obnáší. Jsem introvert, který miluje lidi. A toto moje každodenní pnutí coby kaplana (vystoupení z komfortní zóny) mě vede k závěru, že Pán Bůh má neskutečný smysl pro humor.
Kde jste působil?
Do roku 1990 jsem pracoval v dolech. Po sametové revoluci jsem nastoupil dráhu duchovního a vystřídal několik míst na Moravě, až jsem skončil s rodinou zde ve Znojmě.
Jak dlouho se věnujete kaplanské činnosti?
Během působení v Tišnově jsem pravidelně tři roky docházel do věznice v Kuřimi, kde jsem vykonával duchovensko-psychoterapeutickou činnost. Tedy něco jako vězeňský kaplan. Ve Znojmě jsem od roku 2013 pravidelně docházel jako dobrovolník na rehabilitační oddělení a oddělení dlouhodobě nemocných ve staré nemocnici a vykonával duchovensko-psychoterapeutickou činnost pod vedením paní primářky Půčkové. Byl to jakýsi pilotní projekt s paliativními prvky, jako je komunikace nejen s nemocnými, ale i rodinnými příslušníky, zmapování možností péče a příprava na ni. Také jsem jedenkrát týdně poskytoval skupinovou motivačně psychologickou ergoterapii na rehabilitačním oddělení. Kromě toho jsem přicházel i na jiná oddělení k duchovním či psychoterapeutickým intervencím dle žádosti lékařů, ošetřujícího personálu, nemocných, či rodinných příslušníků. Od října minulého roku pracuji na pozici nemocničního kaplana a jsem součástí paliativního multidisciplinárního týmu. Za tuto příležitost sloužit druhým jsem velmi vděčný.
V čem přesně Vaše práce spočívá?
Věřím, že život je Božím darem. Věřím, že to, jak jej každý den uchopujeme, je mnohem důležitější než to, čemu čelíme. Věřím, že jsme nadějí orientované bytosti, které se podle toho, jakou mají naději, také chovají. Věřím, že v životě člověka hrají velikou roli vztahy – s lidmi i s Bohem. To znamená, že moje práce spočívá v naslouchání a doprovázení. Pomáhám přinášet útěšnou naději nejen pacientům, rodinným příslušníkům (blízkým osobám), ale i zaměstnancům, jak zdravotnickému, tak i nezdravotnickému personálu při překonávání obav a stresujících okolností, do kterých se dostali, ale i z pocitu méněcennosti, osamělosti a neužitečnosti v nově vzniklých životních situacích. Pomáhám při řešení eticky náročných situací, právě tak i v procesu smíření a odpuštění. Snažím se přinášet naději.
Co s vámi pacienti nejčastěji probírají, jsou to obavy, strach?
Řečeno jedním slovem: život. Obavy a strach k životu patří. Velmi často se však i smějeme. Pacienti jsou vystaveni stresu způsobeného zdravotními problémy, situací, do které se dostali, či do které dostali druhé, vzhledem k vlastním okolnostem. Jsou v novém prostředí, leží v nové posteli a spí s cizími lidmi na pokoji a zažívají ztrátu soukromí. To vše jsou stresové faktory, které se podepisují na psychické odolnosti pacientů.
Působíte na všech pracovištích nemocnice?
Vypracoval jsem si harmonogram, abych během týdne navštívil všechna lůžková pracoviště nemocnice s tím, že v pondělí sloužím ve staré nemocnici na odděleních dlouhodobě nemocných, kde si bytostně uvědomuji naši lidskou křehkost bytí. Jakýkoliv požadavek na rozmluvu se mnou nebo žádost ošetřujícího personálu o psychoterapeutická intervenci má před harmonogramem přednost.
Vyhledávají vás také např. zaměstnanci?
Ano. Jsem zde pro všechny, jak pro zdravotnický, tak i nezdravotnický personál, nejen pro lidi spirituálně orientované, ale stejně tak pro ateisty či agnostiky. Přibývají i klienti z řad personálu.
Co je na vaší práci nejtěžší?
Vidět ztrátu, zejména ztrátu naděje v přímém přenosu.
Co rád děláte ve volném čase?
Rád aktivně i pasivně odpočívám. Do pasivního odpočinku počítám například čtení a do toho aktivního potom například sporty, podotýkám rekreačně: horské kolo a windsurfing a přes zimu rád lyžuji.
Kde čerpáte sílu po náročných dnech?
Především u Pána Boha. A potom si chodím vyčistit hlavu do přírody nebo na kolo. Mám však také pochopení a oporu pro svoji práci v manželce. Mám i svého mentora, se kterým se pravidelně setkávám za účelem vzájemné „supervize“ .
Máte oporu v manželce, znamená to tedy, že máte rodinu?
Ano, máme čtyři děti, dva chlapce a dvě děvčata v rozmezí devět až dvacet šest let a vnímáme to jako velké požehnání.
Máte oblíbenou knihu či citát?
Rozhodně je to Bible. Čtu ji každý den. Je to napínavé a stimulující čtení. Vřele doporučuji, zejména pro ty, kteří milují život a rádi přemýšlí.
